Vesmír jako na dlani
Vesmír fascinoval lidstvo od pradávna, a ani já nejsem výjimkou. A víte, co ještě mě nepřestane fascinovat? Relativita času. A tím nemyslím tu slavnou Einsteinovu teorii. Myslím tím tu každodenní praxi. Jedete v autobusu plném středoškoláků a přijde vám, že to vážně není tak dávno, kdy jste to byli vy, kdo se tak strašně smál na celý autobus, až se všichni otáčeli a dívali se na vás udiveným pohledem a vám to ani nepřišlo hloupé, protože jste prostě přes slzy smíchu neviděli a nemohli jste to zastavit. Přitom většina z nich by už mohly být moje děti..
No a úplně stejně to mám s Planetáriem ve Stromovce. Pořád mám ten pocit, že to není tak dávno, kdy jsme tam byli se školou, přitom je to dobrých 30 let a mně už z té návštěvy nezbyla jediná vzpomínka kromě pocitu, který jsem měla a to, že se mi tam opravdu, ale opravdu moc líbilo. A není to nakonec to nejdůležitější? Odnést si z návštěvy místa dobrý pocit?
A tak s tímhle pocitem chodím okolo dobrých 20 let, vždy, když jdu do Stromovky na procházku, na pouť do „Juldy Fuldy“. Dívám se na ten jakoby trochu nepřístupný zvláštní dům s velikou kopulí a říkám si, že tam prostě MUSÍM jednou znovu zajít a zažít ten skvělý pocit. Poslední 2 roky plánuju vzít tam své děti, aby taky zažily to, co já.
A tak jsem to jednoho dne prostě udělala. „Venku zima, tak se tam aspoň na chvíli schováme“, napadlo mě. A víte, co se stalo? Spadla mi brada. Doslova! Čekala jsem starý, nemoderní interiér s několika zaprášenými exponáty a co se nestalo. Okamžikem, kdy jsem prošla vstupními dveřmi, jsem se zároveň přenesla o několik světelných let daleko!
Astronomická výstava přiblíží vám a vašim dětem svět vesmíru a fyzikálních záležitostí ostatních planet. Vyzkoušíte si, jak se stejná plechovka limonády může zdát jinak těžká na různých planetách. Díky simulátorům jízdy po povrchu Měsíce a Marsu se ocitnete v kůži vesmírných badatelů.
Děti jsme nemohli odtrhnout od „modelu černé díry“, což není nic jiného než jakási káď pokrytá černou látkou s dírou uprostřed, kam stále znovu a znovu mizí hopík, který si děti vytočí v automatu a pak jej posílají dolů. Docela dlouho to vypadalo, že nic jiného si letos děti od Ježíška snad ani nebudou přát.
Koukám na hodinky a světe, div se: Už hodinu se všichni skvěle bavíme, a to vůbec ještě nezačal hlavní program – promítání nejúspěšnějšího animáku pro planetária na světě – Polaris!
A hlášení nás již zve do sálu a mě padá brada podruhé. Jakkoliv veliká se kopule planetária zdá zvenku, zevnitř je ještě MNOHEM VĚTŠÍ a naprosto vás to pohltí.
Začíná úvod – mluvené slovo, paní vysvětluje stručné zákonitosti sledování hvězdné oblohy, putování slunce, měsíce, děti se aktivně zapojují do programu, hádají názvy souhvězdí. Bavíme se neskutečně usazeni v pohodlných sedačkách, a celou dobu mi hlavou běží jen jedno: Jak to, že jsem zapomněla, jak moc mě tyhle věci zajímají? Že vesmír mě skutečně vždy fascinoval a fascinovat nikdy nepřestal? Jen jsem se nechala pohltit nějakým jiným, vnitřním vesmírem a posledních několik let se mým vesmírem staly moje děti.
V duchu si píšu na svůj seznam věcí, které pro sebe chci udělat: Udat děti babičkám a vyjít si s manželem večer do planetária, shlédnout nějaký pěkný film, třeba Horizon, který má premiéru 18. ledna, a dozvědět se víc o tom nekonečném a neprobádaném světě. Takže když budete mít chuť zajít si do kina, ale nebudeme se vám pozdávat, co zrovna promítají, tady si vyberete určitě - děti i dospělí!
Děti byly nadšené z animáku, takže hurá zpátky na simulátory a především na černou díru, protože ta je prostě TOP!
Starší syn byl trochu zklamaný, že jsme se nedívali na opravdové hvězdy tím velikým dalekohledem, ale vysvětlila jsem mu, že od toho jsou hvězdárny a naše rodinná vstupenka (která platí půl roku), se vztahuje také na návštěvu jedné z hvězdáren, tedy Ďáblické nebo Štefánikovy. No asi vyhraje Petřín, lanovka je lanovka. Navíc tu pořádají spousty zábavně naučných akcí.
Kompletní program planetária i hvězdáren naleznete ZDE.
A na závěr několik zajímavých faktů:
Jo a taky jsem zjistila, že abych dosáhla své ideální váhy, musela bych žít na Uranu, ale to sem nepatří :-)
Petra Kottová
14. 1. 2019
> Komentáře